Molo

13. února 2011 v 10:19 | Rozka |  Písálek
molo

povídka Molo je hodně podobná Měsíc
Sedím na kamenité pláži s koleny u brady.Jsem tu sama.
Většina mých spolucestujících je v letním domku,kde si dělá každý své věci.Já ne.
Nevadí mi,že tu sedím každou minutu,každou sekundu.Naopak.Užívám si to.

Na tváři mi pohrává nepatrný úsmev.
Oči  mám zavřený.
Letní větřík mi ovívá obličej.
A já vnímám jen šumení moře.Překrásnou symfonii vln.

Otevřu oči a zahledím se na modrou nekončící plochu.
Oceán.
Slunce se už schyluje ke spánku.Na tyrkysové obloze dělá divy.Jeho záře se rozprostírá všude kolem.
Už je skoro v západě,ale přesto mě pořád hřeje na kůži.
Všude kolem mě se hrdě tyčí do výše kopce.Je vidět jen hustá zelen.

Našla jsem tuto pláž náhodou.
Po včerejším příjezdu našeho spolku jsem se nenápadně vytratila.Chtěla jsem si v klidu prohlédnout okolí,jít kam mě srdce táhne.
A taky že táhlo.
Nedošla jsem daleko.Prošla jsem lesíkem za domkem a znenadání narazila na tohle místo.
Báječné místo.

Pláž je maličká,ale to vůbec nevadí,ba naopak ,přidává ji to na dokonalosti.
Ale to není hlavní důvod proč mě toto místo tolik uchvátilo.
Hned mi do oka padlo nádherné molo.Opravdové molo.

Už včera jsem tohle místo opouštěla hrozně nerada a dneska to bylo ještě horší.Asi po desáté jsem si sama pro sebe řekla,že bych opravdu měla jít.Budou mě hledat.
Přesto -jako na všechna upozornění a nejistoty-jsem mávla rukou a vstala.Vzala jsem si žabky a vydala se podél pláže.
Nohy jsem měla  ponořené ve vodě až po kolena.
Voda nebyla studená,bylo příjemně.
Šla jsem pomalu,nikam jsem nespěchala.Vychutnávala jsem si pocit volnosti a bezstarostnosti.
Došla jsem až k molu.Trčelo z vody ve své kráse.

Opatrně jsem došlápla na hrubý,betonový povrch.
Panejo,váhavě jsem docupitala až ke konci.
Vlny tu narážely tvrdě do kamene a voda se rozstříkla až ke mně.
Automaticky jsem o krok odstoupila a chránila si dlaní obličej.

Vítr si pohrával s mými tmavými,dlouhými vlasy.
Bílé šaty plály kolem mě a studily na dotek,jak byly vlhké.
Nevnímala jsem to.Jen jsem hltala očima tu krásu přírody.
Slunce už zapadalo za vrcholky kopců a obloha tmavla.Všechno se připravovalo na noc,všechno se měnilo.Jen šumení a burácení vln zůstalo stejné.
Ještě jsem tam chvíli stála,kochala se pohledem a nechala na sebe dopadat kapky vody.
Koutky úst se mi zvedly nahoru a já jsem naposledy zavřela oči a nasála čerstvý,letní,noční vzduch.
Zhluboka jsem se nadechla a otočila se k odchodu.
Šla jsem hned,protože jsem věděla jen jedno.
Zítra se sem vrátím.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 erja erja | E-mail | Web | 17. února 2011 v 14:38 | Reagovat

Krásně napsáno :) To je vymyšlený, nebo nějaká vzpomínka? Jinak fakt nádhera, taky miluju večery u moře a pozorování přírody vůbec..:)

2 Rozka Rozka | E-mail | Web | 17. února 2011 v 15:20 | Reagovat

[1]: Děkuju :-) Je to vymyšlený.Nikdy,když jsem byla u moře,jsem neměla čas jen tak sedět u osamocené pláže.
Ano,taky miluju přírodu,jen ted' nemám moc čas se jí nabažit :-( ale snad to bude lepší :-)
jinak opravdu děkuju

3 Gauri Gauri | Web | 25. února 2011 v 17:38 | Reagovat

To je krása..Hned bych jela k moři..Na nějaké opuštěné místečko..a pozorovala bych západ slunce a užívala bych si to, stejně jako si to vychutnává dívka z tvé povídky..

4 Gauri Gauri | Web | 25. února 2011 v 17:43 | Reagovat

mimochodem..nejsou mola dřevěná? :D

5 Rozka Rozka | Web | 25. února 2011 v 18:42 | Reagovat

[4]: podle toho jaká,ty "pravé"jsou z kamene,nebo tak a ty lehčí jsou ze dřeva.A i kdyby třeba nebyly,fantazie musí pracovat :))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama