Leden 2011

Nepřítomnost

25. ledna 2011 v 19:30 | Rozka |  Z mé pusy

zmatek


Ahoj Všichni,
jak jste si asi všimli,moc to tu nežije-a věřte mi,nejsem z toho zrovna nadšená.Ba naopak.
Jenomže nestíhám,jako ostatně vždy,a nemám toho ani moc napsanýho.
Ale pokusím se,co nejdříve něco dodat-snad.
Jinak se mějte nádherně.
Zatím Rozka

Temná ulička

11. ledna 2011 v 17:25 | Rozka |  Písálek

temná ulička






Tento příběh je smyšlený!
a poslední s pesimistickým tématem!

Běžela po liduprázdné ulici.Všechny krámy byly zavřené,na ulici parkovalo jen pár aut.
Na cestu ji svítilo jen pár lamp.
Nikde nikdo nebyl.Jen pár novin poletující ve větru.
Nikde nebyl nikdo,kdo by jí pomohl.
Klopýtla o obrubník a ohlédla se.Neviděla ho.Toho temného muže,který ji sledoval s ohnivými plameny v očích.
Bála se.Strachy se klepala.Na kůži ji studil podzimní větřík,ale nevnímala ho.
Vnímala jen rychlé kroky,které se k ní blížily.Přidušeně vykvikla,a ačkoli to bylo nemožné,zrychlila.

Utíkala a ani netušila kam.Bylo jí to jedno.Chtěla se jen dostat z dosahu všemožnému nebezpečí.Chtěla být v bezpečí za zamčenými dveřmi svého bytu.Jenže to tu neznala,nevěděla,kam se to dostala.A ani slabé světlo z pouličních lamp ji nepomohlo rozeznat,kde vlastně je.
Panikařila.Klepala se čím dál víc a snažila se potlačit křik,který se jí dral z úst.
Přála si se vzbudit,chtěla se probrat z téhle noční můry,která se stává živou až až.

Jenže nemohla.
Protože tohle nebyl sen,ona nespala.
Tohle je realita,tohle je skutečnost.
Zahnula za roh a zamrzla na místě.
Před ní se do výše tyčila šestimetrová zed.
Byla v pasti.Chystala se otočit a vrátit se,ale to za sebou uslyšela hrozné,vítězné zasmání.Celá se napjala a ztuhla ještě víc.
Bože,Bože…pomoz mi,prosím! modlila se.
Kroky zpomalily a pomalu,vychutnávajíc si její hrůzu,se blížily.Pořád se smál.Nemohla tomu zabránit,začala se klepat,začala upadat do hrozných křečí.
Tohle přece není možné,to se nemůže stát mně.

Emma k němu stojí zády.Nevidí,jak je blízko.Nevidí,jestli má zbraň.Přemýšlí,zvažuje svoje možnosti.
Ano! Je to jediná šance,je mizivá a pravděpodobnost,že vyjde je nulová,ale ona to musí zkusit.Prostě musí.Nechce umřít takhle.Když je jí teprve dvacet,celý život má před sebou.

Blížil se…stále se přihlouple smál.
Ještě jeden krok,druhý….
Nepatrně otočila hlavu na stranu a periferním viděním ho pozorovala.Byl černě zahalený,na obličeji měl kuklu,jediné co bylo vidět,byly jeho černé oči.Ozařovala ho lampa a to bylo ještě horší.Nevšimla si žádného nože,pistole,ničeho.Alespoň něco.
Neodvážila se ani nadechnout.Jen pozorovala blížícího se muže,který ji podle všeho chtěl zabít.
…Třetí krok,čtvrtý…pátý!
Chlap nečekal,že něco takového udělá.Jakmile ji uviděl odevzdaně stát(nebo se aspoň domníval,že odevzdaně),ve slepé uličce,pocítil vítězství.
To ovšem netušil,že Emma udělá pro přežití skoro vše.
Čekal pláč,přemlouvání.Ale rozhodně nečekal tohle.

Jakmile napočítala pátý krok,byl od ní sotva půl metru,Na tváři mu pořád pohrával úsměv a oči mu smrtelně plály.
Rozmáchla se,hrubě ho uhodila do tváře a kopla do břicha.Zhroutil se v bolesti a to přesně potřebovala.
Nepozornost,moment překvapení.
Proběhla kolem něj a opět se hnala daleko od něj.

Dostala se do ještě strašidelnější a temnější uličky než předtím.Každou chvíli zakopla,spadla.
Využila toho a vždy se koukla,jestli za ní běží…naštěstí ne.

Běžela uprostřed silnice,takže když se do ulice vřítilo auto,málem ji srazilo.
Vyděšeně se opřela o kapotu auta a vydechla.Vlasy ji spadly do tváře.
Užuž si chtěla oddechnout,že je zachráněna.
Z auta vylezl chlap.Byl vysoký,hodně,hodně vysoký.Dlouhý kabát mu vlál a klobouk na hlavě bránil rozeznat identitu.

Emma k němu doběhla.
,,Honí mě nějaký chlap!Pomozte mi,prosím.Chce mě…"Zarazila se.
Vytřeštila oči a brada ji spadla….ne úžasem ale šokem.
Protože toho chlapa poznala.Ten chlap,co ji nyní držel pevně v kleštích byl….

Chcete pokračování?Pokud ano,byla bych ráda,kdybyste se ozvali
Dole k tomu máte možnost.

Zkusím to změnit

11. ledna 2011 v 13:30 | Rozka |  Z mé pusy
Jelikož jsem byla poslední měsíc tak nějak odstrčená z kolejí mého běžného života.Stihla jsem to tady dát trochu do kupy.Ne moc,ale malinka-aspon něco :)
Ovšem už se zase vracím do akčního stereotypu,čili tu nebudu tak často.
Ještě to tu není tak "akční"-a já doufám,že brzy bude-ale jsem moc ráda za každý komentář,za každý povzbudezení.Děkuju Vám! :)

Tak to zkrátím,nebudu tu už moc často,tak kdybych neodpovídala na komentáře,nebo i nepřidávala povídky,básničky,nebo tak,omluvte mě.
Vím,že toho tu moc není,ale blog je na světě teprve měsíc,tak se není čemu divit.A i když to tak mé mamce nepříde :) u počítače opravdu nesedím pořád.(Jen když jsem nemocná :))


Pak je tu ještě jedna věc.Erja(moc fajn holčina,její blog je v oblíbených stránkách!Navštivte.Stojí to za to)mi okomentovala povídku Měsíc a zmin'uje se tam o tom,že je to tu trochu pesimistický.Což mi už řeklo více lidí.Takže se to pokusím změnit.Je pravda,kdo by chodil na blog,kde je jenom smutek,pláč atp.?!
Takže po jedné povídce,která je taky trochu...temná :) Budu tu mít veselejší příběhy-tedy pokud nějaký vytvořím,snad ano.
Uvidíme.

Nezlobte se na mě,aspon Vy,kdo sem chodíte :)
Děkuju a zas někdy.
Pa Rozka

Měsíc

9. ledna 2011 v 20:00 | Rozka |  Písálek

měsíc
Je noc.Všude je jen černočerná tma.Nic není vidět,jen Měsíc zářící na obloze.Nikde nikdo není,je zde ticho jako v kostele.Všichni už dávno ulehli do postele.

Ne,všichni ne.Jedna dívka nespí.
Jde pomalu,nikam nespěchá,opatrně našlapuje na sněhovou pokrývku a nepatrně se usmívá.
Vypadá št'astně,ale přesto uvnitř trpí.Vyběhla ven,jen proto,aby byla na chvíli sama,aby měla alespon na okamžik klid.

Chodí sem často.Je to její útočiště.Jediné místo,kde je sama sebou.
Zastavila se,a zahleděla se na veliký,bílý balon signalizující noc.Fascinoval ji.
Rozpřáhla ruce a svalila se do sněhu.Jen tam tak ležela a pozorovala Měsíc.

Ani si neuvědomila.že už tam leží dobrých dvacet minut.Nevnímala ledovou plochu,na které ležela,nevnímala vůbec nic.Proto ji chvíli tvalo,než si všimla,že začaly padat sněhové vločky.Pomalu se snášely k zemi,poletovaly sem a tam,jak si s nima vítr zahrával.
Ještě chvíli hleděla na černou oblohu a poté se zvedla.Téměr váhavě se oklepala od sněhu a vyšla zpátky cestičkou,kterou přišla.

Jakmile došla nakonec,naposledy se ohlédla přes rameno a usmála se.
Byl to nejkrásnější večer,který zatím zažila.Možná tomu napomáhalo to,že byl klidný.Bez zbytečného řevu a křiku.

Básničky II.

7. ledna 2011 v 15:58 | Rozka |  Básník beze slov
latina
Prožitek
Vzhlédnout vzhůru,
ulpět v žas-
Pozřít zlatou hvězdu
a něco přát si zas.
Zavřít svá krásná očka,
slyšíš? přes ulici proběhla kočka.
Tento okamžik si chci užít jen.
Připadá ti to též jako sen?
Cítit tvé tělo vedle sebe,
opravdu miluji jen tebe.

Tichá ulička
V tiché uličce,
poslepu hledáš klíč.
Nebezpečí zdá se být blíž.
Bojíš se?Máš proč!
Už překračuje odpadkový koš.
Blíží se,blíž a blíž.
Ale ty pořád nemáš ten zatracený klíč.
Po špičkách se plíží tiše,
už se těší na své klišé.
Po čele ti stéká kapek pot,
v měsícním světle se zatřpytil nože hrot.
Srdce až v krku bije.
,,Co po mně chceš?!"křičet máš.
Ty ovšem jen hrozný strach znáš.

Růže
Myšlenka pryč se noří,
jako kámen ztrácící se v moři.
Opatrně pozdvihnout číše,
popřát mu štěstí tiše.
K večeru pozorovat kosy,
dotknout se ranní rosy.
Cítit jeho dotyk na kůži,
přičichnout k darované růži.
Povšimnout si strany východní,
poté se všecho zdůvodní.
Držet se od všech stranou,
někdy oči tmavě planou.

Jahoda
Poznali jsme se náhodou,
oslovil jsi mě jahodou.
Poté jsme si začali psát,
pořád jsi mě nutil se smát.
Po nějakém tom čase,
zamilovala jsem se zase.
Nalhávám si,že k tobě nic necítím.
Ovšem vím,že do propasti se rovnou řítím.

Zajetí
Proč na tebe pořád myslím?
Z těchto pocitů se jenom dusím.
Jsem uvězněná v zajetí.
Nic se nestane vzápětí.

1.
Na mobil se pořád koukám,
tvoji oblíbenou písničku si broukám.
Znám tě sice krátkou dobu,
ale jsem zamilovaná k tomu.